Pepa
Fousek

5
6

Pane Fousku, jste v Luhačovicích už dnes snad po čtyřicáté. Co Vás sem táhne?

Víte, já jsem z Křivoklátska. Je tam krásně a mám to tam moc rád, ale čím jsem odtamtud dál, tím víc se mi čistí hlava. Proto jezdím do Luhačovic, kde je krásný klid. Tady jsou kolem lesy a ráno nad nimi mračna, já si ráno vstanu, koukám na to údolí kolem, pak jdu na snídani a potom na procházku. Pro mě je léčením ta cesta dolů na kolonádu, do Myslivny, kde si dám dvojku vína, zastavím se v Elektře, kde jsme kdysi hráli a lidi nám plácali ve stoje. Mám to tady rád, protože tady na mě ještě nikdy nebyl nikdo protivnej.

 

Od vás z Kladna je to ale do Luhačovic kus cesty.

Od mých vlastních dveří ke dveřím Harmonie (dříve Fontány), to mám přesně 345 kilometrů. To už je kus světa. Takovou dlouhou cestu mi už doktoři dávno zakázali, ale dokud jsem zdravej, dokud se směju a dokud mi ta hlava myslí na tolik, abych mohl sedět za volantem, jsem šťastný, že žiju.

 

Už léta jezdíte v Luhačovicích do jediného hotelu. Kdy jste tu byl poprvé?

Když jsem se v roce 1994 vrátil z Ameriky a Kanady, kde jsem hrál krajanům, potřeboval jsem na chvilku vypnout. Šel jsem tedy u nás na Kladně do cestovní kanceláře v hotelu Kladno a řekl jim, že chci na dovolenou. Dali mi tuzemský katalog, já ho namátkou otevřel, zapíchl prst do jeho stránek a vidím – Fontána. Tak jsem jel. A vidíte, bydlím tu v pokoji 111, svou ženu Jarmilu jsem si vzal 11. 11. 1961 v 11 hodin. Navíc tu dneska slavím několik výročí: svoje 75. narozeniny, 15 let po operaci srdce, kdy jsem se znovu narodil a 20 let, co jezdím do Luhačovic.

 

To vypadá, že u vás už jsou Luhačovice skoro rodinným stříbrem.

Zjistil jsem, že i velký hotel může být velmi příjemným místem. Je to moje soukromá samota, kde si léčím duši. Jdete po chodbě, sem tam někoho pozdravíte, ale jinak tady můžete bejt sám, jak chcete. Sem tam zajdu na procedury, třeba rašelina, ta mi vyléčila klouby. Kdysi jsem totiž byl boxerem a to je na člověku potom ve stáří poznat. Ostatně moji boxerskou kariéru pěkně komentuje Jirka Krampol: „Fousek začal boxovat, dostal K. O. v Děčíně a od té doby píše krásné básně.“

 

A píšete je také v Luhačovicích?

O Luhačovicích se zmiňuji snad v každé své knize. Píšu totiž podle skutečnosti o věcech, které mě potkávají a protože tady trávím spoustu času, nemůžou v těch příbězích Luhačovice nebýt. Před týdnem jsem k narozeninám dostal zprávu, že mi vyjde životopis Fouskův svět a tam je taky najdete. Jezdím sem pokaždé, když hraju někde na Moravě. Se ženou jsme si řekli, že co vydělám navíc, musím nějak příjemně utratit, aby tu po nás nic nezůstalo. Kdo šetří na lepší rakev, nakonec si ji stejně nemůže koupit, protože mezitím umřel. A proto teda utrácím tady a to je dobře.  Jediný, co já si přeju, až budu starej, abych nebyl hořkej. Svět totiž nikdy nebude dokonalej, ale starej jste teprve ve chvíli, kdy vás staří vezmou mezi sebe. Proto u nás chodím do baru, kde se schází mladý. Přijdu na bar, řeknu, čau kluci, dneska jsem tu zase nejmladší, oni se smějou, řeknou čau Fousku a mně je dobře. Suchý mi to kdysi vyčítal a říkal mi: „Prosimtě oni ti ty lidi tykaj? To nemůžeš, musíš si zachovávat odstup.“ Ale potom, když jsme nosili bedny, bylo kolem hned pět těch, co mi tykali, a já nic nosit nemusel. Bejt lidskej má něco do sebe. A to neříkám jenom kvůli těm bednám.

 

O Moravě se říká, že tu k sobě mají lidi blíž. Máte vy blízko k Moravě?

Mám blízko k místům, kde jsem hrál, i když se mi Morava stala málem osudnou. Tenkrát jsme hráli v Malenovicích a já dostal na pódiu infarkt. Nějak jsem to dohrál, ale pak jsem ležel půl roku v Kroměříži na ARU, kde mě z toho kurýrovali. Od té doby si na sebe dávám větší pozor. A taky se řídím radami lékařů, kteří mi kdysi říkali, že lepší je občas jedna malá slivovička než jedno velký pivo. Slivovici tedy piju ze zdravotních důvodů jenom jednou za čas na Moravě. Poprvé jsem ji měl ve Vizovicích, dali mi takovou tu zlatou košér a to je dobrota. V Luhačovicích taky piju jenom moravský víno, i když jindy si dám třeba chillský. Tady bych si ale připadal svatokrádežně.

 

A moravská kuchyně?

Kromě slivovice jsem tu měl taky poprvé frgály. Bylo to před nějakými třemi lety na Soláni, kde jsme hráli hned vedle zvonice. Pak jsme tam pěkně seděli v roubence, já pil červený víno a přikusoval k tomu frgál. Myslím, že do dneška tam nezapomněli, když jsem pak všem tvrdil, jak mi ten „regál“ chutnal. Taky kyselici můžu jíst jenom tady, jinde mi z ní divočí žaludek.

 

Třikrát čtyřikrát do měsíce koncerty, knihy, autogramiády, rádio, divadlo, televize. Jak to všechno stíháte?

Rád říkám, že žiju ve snech a moje žena mě v tom podporuje. Ona je ta, kdo mi říká, Fousku, nosíš nos moc nahoru nebo Fousku zpomal. A když mám jít někdy na dvě hodiny na pódium a jde se mi tam těžko, je to ona, kdo mi říká: „Podívej se, pan Suchý, je mu 83 let a pořád jede naplno. Nenaříkej a jedeme dál.“ Vážím si jí taky proto, že to vždycky vydržela, i když to se mnou nebylo lehký. Nikdy jsme neměli moc, zdravotně jsem na tom býval sem tam divně, politicky taky, na Kladně mě nikde nechtěli zaměstnat… Ona je pragmatický štír a když mi Suchý kdysi říkal: Pane Fousku, máte v našem divadle pořád otevřené dveře, usmála se a říká. Kam? Dovnitř nebo ven?

 

Fousek přitom listuje diářem: Kladruby, Semafor, tadyhle Znojmo, Bystřice pod Hostýnem, Fouskův svět mi teď vydají. Hele, tadyhle jsem byl v Luhačovicích. To bylo na moje narozeniny minulý měsíc. A v květnu sem jedu zase. No vidíte, vždyť já jsem tady skoro pořád. Usmívá se a přidržuje mi papír, abych si mohla všechno pěkně zapsat.






<< Zpátky na blog